Homilie Velikonočního tridua 2020
autor: P. Dariusz Jedrzejski

Zelený čtvrtek, Rychaltice 9.4.2020

Zvláštní je pohled na prázdné lavice. Přímým odběratelem slov homilie tak jsou dnes dva přisluhující a já - jako kazatel a snad i někteří u počítačových obrazovek.

Chtěl jsem, aby všechny promluvy letošního velikonočního tridua měly jednotící prvek. Tím prvkem bude osoba Jidáše.

V dnešní době mnoho kněží a věřících laiků má pocit zrady Ježíše. Místo prožívání postní doby a velikonočního tridua v kostele, sedíme u televizních obrazovek nebo u počítačů. Nejsou veřejné bohoslužby, nejsou velikonoční zpovědi. Není svaté přijímání. Zvlášť kněží se s tím cítí špatně, protože jejich život byl zaměřen na výkon: kolik lidí jsme vyzpovídali před svátky, kolik hodin jsme strávili ve zpovědnici, kolik mší nedělních jsme odsloužili, kolik svatých přijímání jsme rozdali v kostele, kolik pobožností pro farníky udělali apod.? ... A dnes musíme říct: skoro nic. Mnoho kněží se proto nadšeně obrátilo k moderní technologii a nervózně počítá lajky u streamovaných bohoslužeb, počty sdílení video kázání, žehná svým obcím svátosti oltářní v monstranci z věží kostelů, vystavují Pána Ježíše jako ve výloze u dveří kostela, provozují něco jako drive thru zpovědnici apod. ... aby měli aspoň pocit, že něco pro své farníky dělají. Jiní prostě vyvěsí fotku nebo banner - farníci: chybíte nám.

Nechci to hodnotit. Ať si to každý ve svém svědomí zhodnotí sám. Mluvím o tom je proto, že celá ta situace vyvolává v nás pocit zrady Ježíše po obou stranách oltáře.

Ale zkusme se na chvilku zamyslet nad tím, co dnes - kdy slavíme mší na památku večeře Páně a ustanovení eucharistie - je podstatné. Co dobrého přinesla epidemie ve vztahu k eucharistii?

Připomněla nám pravdu o duchovním svatém přijímání. Pravdu starou, potvrzenou na Tridentském koncilu. Tehdy na 13. zasedání dne 11.10.1551 v dekretu o Svátosti nejsvětější eucharistie (hlava 8.), koncilní otcové rozlišovali mezi třemi způsoby přijímání eucharistie:

(1) jen svátostně - tak přijímají hříšníci

(2) jen duchovně - přijímání duchovní touhou

(3) svátostně a duchovně zároveň

Proč to rozdělení? Proto, aby si člověk uvědomil, že v případě eucharistie, Těla Páně, nejedná se pouze o pojídání svátostného Krista. Máme do činění s viditelným svátostným znamením (chlebem) a neviditelnou milostí, kterou nám tato svátost uděluje. Tou milostí je důvěrné sjednocení s Kristem.

A teď lidským jazykem:

Pokud mám těžký hřích (to znamená nejsem ve stavu milosti) a půjdu ke přijímání - sjednocení s Kristem se neuskuteční. To je to přijímání jen svátostné... tak přijímají hříšníci...

Ale pokud jsem disponován - to znamená jsem ve stavu milosti, věřím v Krista, mám v něm naději, miluji Krista, nemám těžké hříchy, nebo vzbudím v sobě dokonalou lítost... přijímám milost, kterou uděluje přijímání - důvěrné sjednocení s Kristem i když fyzicky kněz nedá mi tělo Páně na ruku nebo do pusy. Jinými slovy: nemusím hned poté, co dokončím sledování přenosu mše sv. na televizní obrazovce jít do kostela, aby kněz dal mi fyzicky tělo Páně. Už jsem je přijal duchovní touhou...

Samozřejmě třetí způsob svátostně a duchovně zároveň je ideálním řešením, které naplňuje jak touhu po milosti, tak touhu po znamení (vždyť jsme lidé! žijeme v těle a toužíme po viditelném znamení), ale jsou chvíle, kdy to prostě možné není - třeba teď v době pandemie, v době nemoci, pronásledování, během války apod.

Díky epidemii máme možnost si opět uvědomit, že svátosti nefungují automaticky. Eucharistie není prášek od bolesti. Vezmu si jeden nebo dva a za chvilku je to lepši, bohužel takto ne. Důležitá je naše vnitřní dispozice. Náš stav milosti. Díky které se můžeme důvěrně spojit s naším Pánem a Spasitelem Ježíšem Kristem.

Na závěr se ještě vraťme k Jidášovi... evangelium podle Jana říká: "(Ježíš) vzal sousto, omočil ho a podal Jidášovi, synu Šimona Iškariotského. Po tom soustu vstoupil do něho satan. (...) On pak vzal sousto a hned odešel. Byla noc." Dnešním jazykem bychom řekli, že Jidáš přijal eucharistii - chléb - o kterém Ježíš prohlásil: "toto je moje tělo". Ale ani toto svaté přijímání Jidáše neochránilo před zradou Ježíše a zoufalstvím.... Svaté přijímání dává nám sílu, odděluje od hříchu, uchovává a rozmnožuje v nás milost, ale nikdy nebere nám svobodu.

Velký Pátek, Rychaltice 10.04.2020

V úvodu včerejší homilie jsme mluvili o pocitu zrady, který máme zvlášť my kněží, protože nám chybí .... výkon.

Možná i proto Jidáš vydal Ježíše do rukou velekněží a starších lidu. Traduje se, že tím důvodem byly peníze: 30 stříbrných, odhadní cena za život otroka, ale upřímně nedá se to z evangelia vyčíst. "Co mi dáte, když vám ho vydám?" Táže se Jidáš. Nesmlouvá. Dáte 30, klidně, stačí - tak nejedná člověk, kterému jde o peníze.

Později ty peníze vrátí, hodí je do chrámů a řekne: zradil jsem nevinnou krev.

Když jsem letos pročítával mnohokrát všechny evangelia o umučení Krista, nabyl jsem dojmu, že důvodem zrady Jidáše byla spíše ideologie - právě Ježíšův výkon. Jidáš se stal Ježíšovým učedníkem. Takže Ježíš, jeho osoba, Jidáše musely nějak oslovit. Ale nakonec Jidáš nesouhlasil s tím, co Ježíš dělal, jak se vyjadřoval. Jak on Mesiáš, Syn člověka, svatý Silný divotvůrce nenaplňuje jeho představu o roli Mesiáše.

Zkusme to Jidášovo zklamání (které ale nebylo jen jeho - i učedníci cestou do Emauzy použijí slova: "a my jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele" - přenést na nás a na naši koronavirovou situaci...

Chybí nám výkon a sezení doma je tak nezáživné. Těžko nám pochopit, že tou pasivitou jsme pozváni, abychom okusili Ježíšovu samotu v getsemanské zahradě.

Pro věřící laiky: modlitba doma a mše svatá v kostele to je velký rozdíl. Neděle bez mše sv. v kostele? Duchovní svaté přijímaní? Dokonalá lítost? Zda se nám, že to není ono...

Pro kněze: mše v plném kostele a v úplně prázdném kostele (nebo v obyváku) to je také velký rozdíl. Modlím se stejně vroucně, kdy na výzvu: "Pan s vámi" si musím sám odpovědět: "i s tebou"? Má pro mě tato bohoslužba stejnou váhu jak o pouti?

Ježíš vyčítá apoštolům Petrovi, Jakubovi a Janovi, které vzal s sebou do Getsemany, že únavou usnuli: "To jste nemohli ani jednu hodinu se mnou bdít?" Teď máme možnost opustit výkon a soustředit se na nezáživnou modlitbu v domácím prostředí. Kněží si můžou vyzkoušet, jestli slova proměňování pronesená v prázdném kostele mají pro ně stejnou váhu jako v plném...

Chceme se vrátit co nejdřív do svých farních společenství, do svých standardních činností. Do toho, co bylo... Je to pochopitelné... ale...

Moc se mně líbil rozhovor kněze Marka "Orko" Váchy pro Aktualně.cz. Oslovily mě slova:

"Krize je vždycky šance, vždycky. Nám křesťanům se nemohlo stát nic lepšího. Vracíme se do katakomb, k vědomí, že k víře nepotřebujeme kostely, červené birety, krajky ani mnohohlasé sbory. Jak v misijních oblastech se učíme žít bez biskupů, bez kněží, bez svátostí, bez poutí, bez nedělních mší svatých, bez odpoledních požehnání a bez setkání mládeže.

Jakkoli mnohé tyhle věci mám osobně velmi rád, zjišťujeme, že lze žít i bez nich. Že když zatřepete náboženským životem, tak tohle všechno odpadne na zem a zůstane jen nahá, syrová víra. (...)

Víte, v duchovním životě je nejhorší stereotyp a velmi snadno se dostanete do iluze, že plnění náboženských povinností vám zajistí nebe. Nezajistí. A teď je to pryč. Teď ty povinnosti plnit nelze. Nejsou mše svaté. Nejsou zpovědi. A teď se všichni ptáme: Co tedy tvoří můj vztah k Bohu? Proč se modlím a co se mnou modlitba dělá a co já dělám s ní? Kým je pro mě Bůh? Ano, je to krize se všemi hroznými stránkami, ale řekl bych, že pro křesťany se nemohlo stát nic lepšího."

Na počátku nouzového stavu jsem vždy do breviářové modlitby a v přímluvách při mši sv. vkládal modlitbu: "ať ta epidemie brzy skončí, a ať se můžeme co nejdříve vrátit do svých společenství". Pak mi došlo, že to nemá moc smysl. A začal jsem se modlit takto: "ať tato epidemie nás více sjednotí s tebou Kriste".

Vigilie Slavnosti Zmrtvýchvstání Páně, Rychaltice 11.04.2020

Osobou, která spojuje všechny promluvy letošního velikonočního třídění v Rychalticích je Jidáš.

Ve čtvrtek jsme mluvili o tom, jak Jidáš při poslední večeři přijal Tělo Páně. Ale neuchránilo ho to před zradou a následným zoufalstvím... Nedokázal nadále žít s hříchem, který spáchal a oběsil se.

Včera, na Velký Pátek jsme uvažovali, proč Jidáš zradil Ježíše. Vždyť byl jeho učedníkem. Ježíš byl pro něj Mistrem a Pánem. Jidáš musel mít rád Ježíše, připojil se k Ježíšovým učedníkům a chodil s nimi tři roky. Jidáš musel být také hodně zklamán Ježíšem, že se nakonec rozhodl jej zradit... Ale kdo ví, jestli to bylo jen jeho rozhodnutí. My přece věříme (nebo vlastně víme?!), že Ježíš musel zemřít. Jinak by se naše vykoupení z hříchu a smrti věčné neuskutečnilo.... A z toho pohledu můžeme uvažovat o Jidášovi jako o nástroji spásy... Nebo dokonce o zvláštním vyvolení Jidáše. Stejně můžeme přemýšlet o velekněžích, o Annášovi, o Kaifášovi, Pilátovi a dalších.

Zkusme se na chvíli zamyslet nad provokativní otázkou: můžeme mít naději, že Jidáš je spasen?

Když o tom přemýšlíme, hned se nám vybaví slova zapsaná v evangeliích podle Matouše, Marka a Lukáše: "běda tomu člověku, který Syna člověka zradí! Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil". Tato slova vkládají evangelisté v ústa Pána Ježíše, když mluví o svém zrádci.

Papež Benedikt XVI v díle Ježíš Nazaretský píše o dvou dramatech Jidáše. Tou první tragédií byla samotná zrada, ale druhým dramatem byla neschopnost víry v odpuštění. Jeho zkroušenost ("Zhřešil jsem: zradil jsem nevinnou krev") se změní v zoufalství. Od teď - píše papež Benedikt - Jidáš vidí už pouze sebe i svou tmu, nevidí světlo Kristovo. Proto se oběsí.

Zdá se, že pokud Jidáš má být na věky zavržen, tak ne proto, že zradil nevinnou krev, ale spíše z důvodu zoufalství. Nevidět nic kromě svého hříchu je doslova pekelnou tmou. A lítost - píše Benedikt - která přišla o naději není pravá. Zda se, že papež Benedikt se přiklání k názoru o věčném zavržení Jidáše.

Ti, kdo se modli breviář vědí, že každý rok na Bílou sobotu v modlitbě se čtením, čteme "Ze starobylé homilie na Velkou a svatou sobotu". Je to obraz sestoupení Páně do pekel:

"Co se to děje? Na zemi je dnes veliké ticho. Veliké ticho, protože Král spí. Země se zděsila a zmlkla, protože vtělený Bůh usnul a vyburcoval ty, kteří od věku spali. Vtělený Bůh zemřel a otřásl říší mrtvých.

Jistě jde hledat praotce lidstva jako ztracenou ovci. Jistě chce navštívit ty, kdo se nacházejí v naprostých temnotách a ve stínu smrti; jistě přichází vysvobodit z bolesti uvězněného Adama spolu s uvězněnou Evou, jako Bůh i Evin syn. (...)

[Kristus] chápe [Adama] za ruku a burcuje ho slovy: Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých, a Kristus tě osvítí."

Proč přivolávám tento mystický obraz?

Pamatujme, že Jidáš - ten, který se v beznaději pekelné tmy oběsil - zemřel ... před Kristem!

Když Kristus sestoupil do pekel, uvězněný Adam čeká tam na něj nejen spolu s uvězněnou Evou ale i s... Jidášem! Proč by neměl Jidáše uchopit za ruku a říct mu: "Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých, a Kristus tě osvítí." Proč zrovna pro Jidáše by Boží milosrdenství mělo udělat výjimku? Proč Jidášova tma by měla být zrovna tak neproniknutelná, že ani světlo Kristovo by ji nedokázalo rozehnat?

Papež František zavolal včera do živého vysílání italské televize RAI a tam řekl:

"Velikonoce vždycky končí vzkříšením a pokojem, ale není to nějaký "happy end", je to vlastně smír, úsilí lásky, který ti umožní přejít tuto cestu, ale On ji podnikl jako první, a toto nás potěšuje a dává nám to sílu."

Přeji nám všem, aby slavné Kristovo vzkříšení naše tmy proměnilo ve světlo.

Neděle Zmrtvýchvstání Páně, Rychaltice 12.4.2020

V dnešní době, kdy prožíváme nouzový stav nebo dokonce jsme v karanténě velmi důležitá jsou média: internet, televize a rozhlas. Ne snad proto, že takto přenášíme bohoslužby, kázání nebo jiné pobožnosti. I to má svůj smysl ale hlavně proto, že vidíme, co se děje mimo náš domov, naši obec, farnost nebo dokonce stát.

A v této době hlavně vidíme dobro:

  • lidé ve velkém šijí roušky a rozdávají je potřebným;
  • jiní jsou schopní se postarat o potřebné, nakoupit jim;
  • další vaří jídlo pro zdravotníky, hasiče a další složky;
  • hoteliéři jsou ochotni ubytovávat bezdomovce;
  • právní kanceláře poskytují zdarma své služby;
  • v našich, českých podmínkách najednou kněží otevírají obvykle zavřené kostely pro individuální modlitbu.

Nedokážu ani vyjmenovat všechno dobro, které probudila v lidech epidemie. Vlna solidarity doslova zaplavila celý svět.

A to je přesně Zmrtvýchvstání! Kdy neuzavíráme se do svých hrobů, nemyslíme jen na sebe, ale dokážeme vidět v druhém člověku bratra a sestru, který potřebuje pomoci.

Díky internetu jsem se dozvěděl o konkrétním dobru z polského prostředí:

V jednom domově s pečovatelskou službou trvale je umístěno 65 mentálně postižených osob. Aktuálně 25 je nakažených nemoci COVID-19. Nakažení jsou také 4 zaměstnanci domova. Povedlo se oddělit nakažené, ale vznikl problém, jak poskytovat jim služby. Málo kdo chce pracovat s mentálně postiženými, a ještě z důvodu koronaviru nechat se vpodstatě zavřít na oddělení na dlouhé týdny.

S pomocí přišly sestry Dominikánky z Krakova a Bělé Nižné. Celkem 7 řeholnic se rozhodlo uzavřít na oddělení a poskytovat pomoc postiženým. Pak přispěchali na pomoc další dominikánští studenti teologie.

Moji milí, toto je Zmrtvýchvstání!

Tak se naplňují slova zapsaná v knize proroka Ezechiela:

"Tu poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás ven, můj lide! Vdechnu vám svého ducha a ožijete, usídlím vás ve vaší zemi..."

Pokud naše modlitba - ta v kostele, nebo teď v domácím prostředí - otevírá naše srdce na potřeby druhého člověka, znamená to, že jsme zmrtvýchvstalí, že Bůh vdechl nám svého ducha a skutečně otevřel naše hroby.

Pokud neotevírá - znamená to, že čas, který jme byli zvyklí nazývat "modlitbou" byl spíše setkáním se sebou než s Bohem.

V době roušek nevidíme tvář druhého člověka. Přeji nám všem, aby naše modlitba byla skutečným setkáním s Bohem. A abychom v našich tvářích odráželi velebnost Páně až odložíme roušky spojené s epidemií. Ten "duch Páně" musí být vidět!